Lodní kufr, rtěnka a básně


Poezie znamená vidět, co jiní lidé nevidí.

 

Josef Hrubý

narozen 10. května 1932 v Černěticích u Strakonic

zemřel 19. července 2017 v Plzni

první verše vydal v roce 1958

první sbírka mu vyšla v roce 1960

 

            „Psát básničky v Čechách není žádná legrace,“ říká laureát prestižní ceny Magnesia Litera, plzeňský básník Josef Hrubý. Ocenění získal za sbírku Otylé ach, kterou vydala Galerie Města Plzně. „Česká poezie je nesmírně silná. Kdyby byla psána třeba francouzsky, byla by určitě světová,“ přemítá a dodává výčet jmen, jako je Hora, Nezval, Seifert či Závada. „A mezi ně se vejít a říkat něco jiného, nového, je těžké. Psát jako Nezval nebo jako Seifert, kopírovat je, to je nesmysl. Každý autor musí být v něčem nový, přinášet pohledy, které ještě nikdo nepřinesl,“ tvrdí.

            Ovšem česká poezie nemá podle Josefa Hrubého silnou jen svou minulost, ale i současnost. „Na Magnesii Literu jsme byli nominováni tři – já, Karel Šiktanc a Jan J. Novák. Na to jeviště si pro ni nakonec mohl jít kdokoli. Šiktanc i Novák jsou vynikající básníci a já obdivuji porotu, podle čeho dokáže rozsoudit, kdo je lepší. To je jako bych měl rozhodnout, zda jsou na zahrádce hezčí lilie, růže nebo fialky,“ říká Josef Hrubý.

            Poezie je tvorba veskrze svébytná a osobní, básník se neschová za smyšlenou postavu či za vypravěče, vždycky je v textu jen sám za sebe. „Z každé básně se dá vyčíst, jaký je autor člověk, co dovede dávat nebo jestli nedává vůbec,“ přemýšlí Josef Hrubý nad literaturou, která bývá předmětem školních rozborů na téma, co chtěl básník říci. Jednostranné výklady ale rád nemá. Dobrá báseň se dá podle Josefa Hrubého vyložit přinejmenším deseti různými způsoby, kdy si čtenář do veršů vkládá své vlastní zkušenosti a prožitky. „Jestli učitel ve škole chce jen jeden výklad, pak je to hloupost. Každý text přináší celé klubko interakcí a pohledů na věc,“ říká.

 

Plný kufr veršů

            První básničku napsal Josef Hrubý, jak už to bývá, v pubertě. Ale nešlo o ironický pamflet na pedagogický sbor, ani nebyla určena krásné dívce. Napsal ji nejlepšímu kamarádovi, který se odstěhoval. „Rodiče se s ním odstěhovali do pohraničí a on mi strašně chyběl. Tu básničku jsem mu nikdy nedal, dokonce ani netuší, že jsem mu někdy něco napsal,“ usmívá se sympatický básník, kterému za rok bude osmdesát.  

Počet básní, které za svůj život napsal, odhaduje zhruba na pět tisíc. Schraňuje je všechny a má jich plný lodní kufr. Chybí jen jediný sešit. „Dívám se na to nerad. Ten kufr otevřu tak jednou za deset let a hned ho zase zaklapnu. Člověk v patnácti, šestnácti letech je plný emocí a píše pod jejich tlakem. Doslova chrlí. Ale zároveň nic neumí, nedokáže všechny své pocity artikulovat, dostat je na papír. Převod z hlavy na papír totiž není nic jednoduchého. Když ten kufr otevřu a čtu si ty staré básně, vidím, že jsem nic neuměl a že v nich není to, co jsem tam mít chtěl,“ vysvětluje a přiznává, že i po dlouhých letech se mu někdy při takovéhle četbě vybaví dávné pocity. Někdy ale naopak už vůbec neví, co tím chtěl říct – právě proto, že onen převod z hlavy na papír selhal.

            I přes tvrdou autocenzuru však Josef Hrubý dokáže ve svém lodním kufru najít básně, k nimž se s odstupem let vrací a rozpracovává je. „Smyslová paměť zůstává. V mládí to neumíte napsat, ale ve stáří vám pomůže perspektiva vzpomínky. A tak se v mých knížkách stále objevuje řeka Volyňka, ačkoli jsem od ní už padesát let pryč. Přesto ji pořád vidím, jak se jako roztavený cín míhá pod oknem a jak z lampy na dvorku prší světlo a já se vracím ze Sokola. Tohle nejde zapomenout a jenom díky tomu se dá psát. Žádný autor si nemůže úplně všechno vymyslet. To by psal samé nesmysly,“ říká rozhodně.

 

Nalakované nehty

            Rané verše Josefa Hrubého byly o všem, co mladého muže dokázalo ohromit nebo nadchnout: o přírodě, o filmu, o kamarádech. První definici poezie, kterou si sám v sobě uvědomil, vidí ale jinde. V tatínkových vzpomínkách.

„Můj otec se jako kluk učil hrát na housle. Chodil přes kopec do sousední vesnice, kde v každé chalupě někdo na něco hrál. A jeho učil pan Voříšek, který byl kapelníkem v cirkusové kapele. Když tatínkovi bylo patnáct, jeho učitel mu řekl, že mu zemřel v kapele muzikant a že chce, aby on jel hrát s ním. A tak můj otec, který do té doby nikdy v životě neviděl vlak, nastoupil do vlaku a odjel do Paříže. Bylo letní ráno, právě otevíraly kavárny a on u všech viděl ženy s nezvykle červenými rty a s červenými nehty. Nikdy neviděl nalíčenou ženu s nalakovanými nehty, a tak si myslel, že Pařížanky prostě mají červené rty a nehty od přírody. A to je pro mne poezie: vidět něco, co nikdo jiný nevidí, ačkoli se na to dívá,“ uzavírá Josef Hrubý.

           

(článek Markéty Čekanové z týdeníku Sedmička 2011)