Luboš Vinš

    2.4.1959 - 23.2.2014

 

Doušky o Luboši Vinšovi 

 
Když jsem se zprávu o odchodu Luboše Vinše dozvěděla, nechtělo se mi tomu věřit. To přeci není možný, říkala jsem si. Poprvé jsem se s ním setkala na čtení ve Velharticích na akci Den poezie na velhartickém hradu a už tehdy mi byl milý a sympatický. Četl se svým synem Matoušem. To čtení mi utkvělo, bylo to takové setkání generací – Matouš byl tehdy ještě malý kluk. Na pódiu tak recitoval dospělý autor a dítě. A z obou vyzařovala jakási vlídná energie. Je mi líto, že jsme toho spolu moc neprožili, že ho znám spíš jen z těch autorských čtení. Kolikrát seděl v hledišti coby divák. Jako posluchač byl velmi vnímavý a živě reagoval na přednes – třeba smíchem. A jeho básničky jsou stejně tak milé, není to taková ta útočná až ukřičená tvorba, spíš naopak. Je to takové jemné pohlazení duše. Luboš mi bude moc chybět. 
Lucie Koutná 
 
Drahý Luboši, tak hodně jsme měli společného, a tak málo si stačili povědět. Že jsem se od tvého syna cestou do Berlína dozvěděl o vesmíru víc než za celou školní docházku a že máme společného kamaráda, jsme si řekli. Nejvíc nás však spojoval zájem o literaturu a cestování. Už jako dítě jsem se dovedl „vypařit” z domu a vrátit se hladový za několik dní. Na cestu k moři do NDR jsem se vydal pouze s vepřovou konzervou a na zpáteční cestě se živil jablky natrhanými u cesty. Považoval jsem se za mistra levného vandrování, ale byls to ty, kdo mi dal vážnou lekci ze skromného cestování. S taškou mrkve a pár pytlíky ovesných vloček jsi překračoval hranice zemí. Musel jsem se ti poklonit a v duchu si tě přiřadil k dobyvatelùm amerického severozápadu, kteří na dlouhou cestu fasovali jen vak s dvěma kily pšenice. Mimoděk jsi mi nechal vzpomenout na vesnického spolužáka, kterému maminka po dlouhém prošení dala krajíèek chleba pokapaný octem, aby mu to lépe chutnalo. Upomněl jsi mě na vyprávìní faráře, který po revoluci vyrazil s kolegy ve stařičkém automobilu do Vatikánu. Italský celník se nejprve ujistil, že neprováží zakázané masné výrobky a alkohol, a pro jistotu si nechal otevřít kufr vozu, z něhož se smálo sedm bochníkù chleba, pět kilo buřtù stočených pěkně do věncù a dvě flašky becherovky. Se slovy „v pořádku” zasalutoval a uklonil se. Tvé postřehy z cest mi připomněly vzpomínky vězně propuštěného přímo ze samotky, který se na první ranní procházce nedovedl zastavit, a když večer klopýtal vyhládlý cizím městem okolo řeznictví, nedovedl vstoupit a oslovit cizí lidi. Nevím, co se stalo, ale zřejmě jsi objevil nějakou zkratku a téměř ve stejném čase jako Karel Trinkewitz dojel na konec světa. Co říct? Budeš chybět literatuře, budeš chybět zemím, které jsi nestačil probádat, rodině, kamarádùm... A možná jen vítr ti strhnul z hlavy oblíbený širák a ty ses za ním vydal. 
 
Pavel Štýbr 
 
S Lubošem jsem se poprvé setkal na stránkách Plže. Tehdy tvrdě sepsul mùj projekt Divadla pro nepřítomného diváka. Ale pak jsme si názory vysvětlili a stali se přáteli. Luboš dokonce několikrát navštívil naše představení Amcethu. Vzpomínám si na jeho úsměv, snad ho naše divadlo pobavilo, jeho pro mne příznivé i kritické glosy jsem si rád vyslechl. Luboš miloval jízdu na kole. Na mou žádost jezdil Blatenskem a hledal mou dávno ztracenou kamarádku. 
    Lubošovy texty byly jako on sám: inteligentní, vtipné. Byly objevné a výstižné, brilantně napsané, čtenáři musely udělat radost. Protože Luboš byl člověkem se sluncem v srdci i mozku. 
 
Jiří Č. Ulrich 
 
Jednou Luboš na srazu Ason-klubu vyprávěl, jak sháněl za minulého režimu kopírovací cyklostyl a že byl jistým zpùsobem disident. Pak se vrátil do Blatné, která byla takovým jeho vnitřním exilem. Zaujalo mě, že je Blateňák, nebo jsem Blatnou znal z dětství, když jsem tam jezdil k babičce. Překvapilo mne, že se Luboš přihlásil ke studiu filozofie. Asi to nedělal kvùli uplatnění, ale z nějakého vnitřního popudu, když mu bylo dříve odepřeno studium. Před Vánoci 2013 mi v Jabloni říkal, že asi jako každý člověk v současné dobì „nestíhá”. Přijížděl na svá čtení a potom zase zpátky do Blatné. Byl to milý a fajn společník. Luboš se zajímal o aktivity v Plzni, před lety nabízel zorganizovat literární akci ve tvrzi v Kadově. Jeho usměvavá vousatá tvář vyzařovala přátelskost, optimismus i životní zkušenost. Záviděl jsem mu jako cyklistovi vypracovanou, štíhlou postavu. Byl sportovec, o to víc mě překvapil jeho odchod… 
 
Marek Velebný
 
Na Luboše vzpomínali jeho kamarádi a kolegové v časopise Plž 5/2014