Miloslava Ledvinová

 
 
 
   Miloslava Ledvinová zemřela ve věku nedožitých osmdesáti let. Odešla potichu a nenápadně, přesně tak, jak žila, dalo by se říct, i když z oficiálního životopisu byste stejný dojem rozhodně nezískali.
Narodila se v Oprechticích na Domažlicku. Brzy přišla o matku a jen o rok později i o otce, který byl za protistátní činnost poslán do jáchymovských dolů. Miloslava a její bratr Jiří zůstali v péči prarodičů.
Chtěla studovat. Na gymnázium nesměla, vyučila se tedy elektromechaničkou. Nevzdala se však, přihlásila se do večerní školy a podařilo se jí dostat na denní studium, odkud byla po zásahu inspektora vyhozena.
V roce 1968 odjela na pozvání přátel do USA. Rozhodla se ale vrátit domů. O dvanáct let později byla na plzeňském nádraží zatčena policií pro údajný pokus o přechod státní hranice. Trest si odseděla v opavské věznici.
Po návratu z vězení pracovala v plzeňské škodovce, kde zůstala až do důchodu. Nikdy se nevdala a neměla děti.
Svůj nelehký život přenášela do svých knih. Její texty byly naplněné motivy bolesti, vzdoru, touhy po lásce a touhy po sepětí s rodnou půdou. Napsala několik pozoruhodných próz, namátkou je možné jmenovat Víření, Noční jízdu nebo Kateřinu, knihu, za niž Miloslava Ledvinová získala Čestné uznání Ceny Bohumila Polana.
 
Krácený článek "Asi mi něco spadlo do oka" z Literárního západu 5.11.2017