Strašidelní Ochránci morčete Ivo Fencla
Ivo Fencl letos vydal knihu s roztomile vyhlížející obálkou, která však ukrývá mrazivý "paranoidní" příběh.

Hrdiny strašidelné romance Ochránci morčete jsou mladí milenci na útěku. Ukryli by se rádi před světem plným viru, války a vlezlých, otravných čumilů. Ale nejde to a asi umřou.
Ukryli by se klidně i do bedny, anebo raději do Žanetiny útulné chatky zapomenuté v houštinách u ŘEKY "až na konci světa", jenže smůla smůlovatá: a zapovězeno božími zákony. Konečnému zúčtování se nemůže nikdo vyhnout, ani Sandy Stilbury a ani jeho krásná múza. Realitu nelze ignorovat a nejen to, i nestvůry SURREALITY vás dostanou na lopatky, a jak se říká, "jste-li paranoidní, ještě to neznamená, že po vás nejdou".
Vydalo nakladatelství NAVA, rok vydání 2020, 104 stran, brožovaná vazba.
Recenzi na knihu od Dušana Spáčila, která vyšla v časopisu N.O.S. (Noviny obce spisovatelů) si můžete přečíst tady:
https://obec-spisovatelu-cr.webnode.cz/_files/200000412-d896dd896f/NOS_2_2020.pdf
Ukázka z knihy:
Kapitola první: Zahradní slavnost
Viděl jsem ji tam stát.
Ostatní tančili, ale Žaneta si na to nechala zajít chuť. Tance ji nijak neživili a stala se raději na pár neprokletých vteřin sochou.
S trpělivou samozřejmostí vyčkávala, po klidné tváři jí přebíhaly měňavé pruhy světla. Kyprá půda pod nohama, kraj vonných lesů, vše ji nabíjelo. Vnímala smolu borovic i smůlu nás dvou. Obrys pódia a rozjařené hudebníky skupiny Pohoda, kteří se do přírody nehodili. Rozházené kusy molitanu a celý noční rej divé zahrady. Stál jsem mezi kopřivami, po dlouhém běhu vydechoval, úporně si mnul sežehnuté hřbety rukou. Křepčení bylo silou mládí, ale pouhých šest kroků za mnou se pestré odlesky zahradní slavnosti propadaly do mlčící stěny lesa. Hlína pod podrážkami voněla jarem a já civěl mezi lidi jako rozháraný strašák, co přiklopýtal z pahorku. Dole přede mnou začínal upravený anglický trávník. Na protilehlém konci palouku jsem mezi konturami třešňových větviček spatřil rozzářené obdélníky tří vysokých oken a lomenou střechu. Jako by krov zdola ohryzával kus krajiny jiskrného nebe a měsíce bylo vidět jen půl. Ale půl bylo všeho. Nás, útěku, světa, lásky, života. Všechno je napůl. Ledový závan, náhlý a bolestný, vystoupil z lesů, kterými jsme s Žanetou právě proletěli v roli uprchlíků, a já udělal krok. Drželi jsme se až do poslední chvíle spolu, tvořili pronásledovaný pár. Zpola, pravda, honěný jen mým stihomamem anebo magií některé Andersenovy pohádky, ale i tady, na hraně slavnosti jsem ani v nejmenším nepochyboval, že to není pouhá sugesce a surreálný sen. Hon na nás organizovali. Vyplynul sám ze sebe, ale dálo se to. Dopjal jsem si u krku džínovou bundu a všiml si, že jeden ze sedmi kovových knoflíků je vyrvaný.
A co? Stál jsem, za ušima mě škrábalo jehličí a ze skráně jsem odmetl suchou větývku. Tkanička modré botasky se za letu lesní stezkou rozvázala a vypadala jako křivá, zavražděná a vysušená žížala. Pozoroval jsem Žanetu. Byla zoufale štíhlá a krásná. Nechtělo se mi náhle věřit, že k sobě patříme, ale byli jsme pár a zdánlivě nekonečný, společný běh divými háji skončil na kraji těchto odlesků. Chápal jsem, že se Žanetě nesmí nic stát, a vybavilo se mi, jak jsem ji před několika týdny fotografoval u románské rotundy nad Starým Plzencem. Panoval mír, stála ve větru, dobrovolně tiskla čelo na chladnou, kamennou zeď, jako by to byl akt. Přítomna byla i starostka a Žaneta schválně naříkala: "Nechci to."
Odstoupila od rotundy, nato utíkala - a náhodný turista v kabátě jako z molitanu prohodil: "Ale jste hezká, slečno. To já bych se nechal fotit, být vámi."
"Jenže Sandy už takovejch obrázků udělal pět set."A když jsem ji kousek od rotundy dohonil, dvakrát mě uhodila, i když z lásky. Teď jsem proletěl ostřicí, seběhl z pahorku a vmísil se mezi páry. Prodíral jsem se rejem, dvakrát se komusi omluvil, na kterousi dvojici se pousmál a za ruce mě jako víla chytila křepčící plavovláska: "Já jsem Marta a hele, ty, říkej mi Anděl." Ale já se jí vymanil a stanul tváří v tvář Žanetě. Zadumaně vyčkávala u hrbolatého borového kmene, mnula v dlaních kus břečťanu a černé šaty se jí na útěku pomuchlaly. Oranžové pruhy jí projížděly po tváři jako břitvy civilizace. Usmála se, ale její výraz zůstal neurčitě zasněný. "Zatančíš si?" povídám.
Dál nemilosrdně drtila břečťan. Nakláněla hlavu k levému rameni, jako by naslouchala lesu, a vyzývavě po mně pokukovala. V živé paměti se mi ještě svíjely stíny smontované s výjevy děsu, zatímco okolo nás kolotají tito lidé. Jako vyhnanci z civilizace jsme stáli v příšeří, od sebe na délku paží. Konečky všech deseti prstů jsem se dotkl jejích obnažených ramen. V momentě, kdy se ohradila, jsem jí potřásl. Asi jako právě zasazeným stromkem. Z očí jí to odkouzlilo snění, jako bych mávl kouzelným proutkem. "No, ty sis dal!" tlačila mě hněvivě do světla. "Co je? Nosíš jehličí ve vlasech?"
Povídám: "Musíme zmizet. Pokračovat v útěku."
"Ale proč? Pročpak?"
"Sama víš. Nic si nenamlouvejme. Vědí, kudy se ženeme, a každou chvíli tu můžou být."
"Nikomu jsme neřekli, že se slavnosti dnes v noci zúčastníme," namítla. "Utíkali jsme celou cestu sami. Jak o nás můžou vědět?"
"Nemám ponětí. Ale skoro nás dostali, ty jsi to necítila? Když jsem zůstal pozadu, uklouzl jsem a upadl a sahalo to po mně." Měl jsem aspoň ten pocit.
"A co si počnem?"
Vzal jsem ji místo odpovědi za ruku a dal se do běhu.