Ivo Fencl vydal Tři tváře Edgara Poea
Na konci loňského roku vyšla západočeskému spisovateli Ivo Fenclovi kniha nabízející sondu do některých oblastí života a díla Edgara Allana Poea. Podle úvodního slova autora se nejedná o další životopis slavného básníka, ale především o vyprávění o okolnostech vzniku jeho románu Příběhy Arthura Gordona Pyma.
Dílko však nahlíží i na autorův osobní život - v kapitole Život a dílo ve zkratce nás Ivo Fencl poutavě seznamuje s básníkovým životem a bibliografií. V kapitole Na pomoc přichází žena nahlíží na tragédii básníkova života za pomoci románu Mrs. Poe (2013) od americké autorky Lynn Cullenové. Na přetřes však přijde i Poeovo nejznámější dílo Havran v kapitole Havran nejen podle Škvoreckého.
Kniha volně navazuje na Fenclovu biografii Roberta Louise Stevensona s názvem Dvě tváře doktora Jekylla, která vyšla jako 26. svazek edice Ulita v roce 2012.
Publikace Tři tváře Edgara Poea vyšla jako 62. svazek edice Ulita. V Pro libris vydala Knihovna města Plzně za finančního přispění MK ČR.
Rok vydání 2020, 35 stran.
Ukázka z knihy:
Kapitola první: Edgar Poe a dutá Země
"Vyryl jsem to do nitra hor a svou pomstu v prach do nitra skály." Tato poslední věta dodatku za Příběhy Arthura Gordona Pyma nepřestává fascinovat a Edgaru Allanu Poeovi bylo devět let a psal se 10. duben 1818, když se stal "celý svět" adresátem dopisu, ke kterému bylo přiloženo osvědčení o pisatelově duševním zdraví: Prohlašuji, že Země je dutá, uvnitř obyvatelná. Obsahuje pět pevných, soustředných kulových slupek umístěných navzájem v sobě. Okolo pólů má otvory. Za pravdivost té skutečnosti ručím životem. Jsem připraven dutinu zkoumat, když mě svět podpoří. John Cleves Symmes, bývalý kapitán pěchoty, Ohio.
Za války s Anglií (1812) se Symmes (1779-1829) stal hrdinou. Nyní žádal sto statečných mužů, kteří s ním na podzim 1818 poplují k jižnímu pólu. Zavazuji se, že jakmile překročíme osmdesátý druhý stupeň, najdeme zem bohatou vegetací, zvířenou, možná obydlenou. Zjara 1819 se v pořádku vrátíme. To prohlášení zaslal prezidentu Jamesi Monroeovi (1817-1825) a Kongresu, jehož knihovna je uchovává; adresoval je americkým univerzitám i několika vědcům Evropy: Siru Humphry Davymu, Alexandru von Humboldtovi... Přednášel, prosil o dary k uspořádání expedice. Příroda šetří, kde může, psal. Kosti, stébla, rákosy, brka, vše je duté. Proč by nebyly i planety duté? Polární záře prý je odlesk neznámého vnitřního slunce, oceán na jižním pólu se vlévá dovnitř do Země a v oblasti pólu severního vytéká, na ohybech předpokládal Symmes prudší proud. Slupky uvnitř planety považoval za obyvatelné "jak na plochách konvexních, tak konkávních" a sepsal utopii Symzonia, objevná plavba (1820), líčící výpravu, proti které byla cesta Kryštofa Kolumba výlet přes rybník.
V románu je nákres nitra Země, ale nová vize to nebyla. Už na Mercatorově mapě ze 16. století, kterou Poe znal, se šklebí na severním pólu dutina polykající oceán. Ta představa je ilustrací tvrzení středověkých encyklopedií, podle kterých se tyčí na točně hora s obvodem 33 mil. Také Athanasius Kircher v díle Podzemní svět (1664) píše o moři, Beringovou úžinou se vrhajícím do propasti. "Napříč neznámými prohlubněmi a křivolakými kanály," voda překoná střed Země a pro změnu uniká v místech jižního pólu, jako by se jednalo o krevní oběh. Britský astronom Edmond Halley (1656-1742) pak prohlásil, že stačí sestoupit pět set mil a ocitneme se v prázdnu, byť ne úplně, a píše o trojici v sobě rotujících světů velikosti Venuše, Marsu a Merkuru. To si dovolil hlásat před Královskou společností v Londýně i na stránkách jejího časopisu v tomtéž roce, kdy byl jmenován královským astronomem (1692). A přemítal o pohybu magnetických pólů. Existuje prý hned několik točen procházejících vnitřními a pomaleji rotujícími slupkami; polární záře je efekt plynů unikajících otvory v pólech. V Americe tu hypotézu zahrnul do traktátu Křesťanský filozof (1721) kazatel Cotton Mather (1683-1728), pronásledovatel čarodějek ze Salemu a taktéž člen londýnské Královské společnosti - v čase, kdy Spojené státy ještě neexistovaly. Rovněž švýcarský matematik Leonhard Euler (1708-1783) zformuloval obdobnou teorii a dodává: "Možná tam žijí bytosti, jež nás překonaly." Roku 1721 vyšla anonymně próza Zpráva o cestě z arktického na antarktický pól napříč středem světa,a jak uvádí Umberto Eco v Dějinách legendárních zemí a míst, dodnes překvapivě následovalo víc než 2200 svazků beletrie na to samé téma.