Jsem živý. Podepsán Ježek v kleci a Ivo Fencl

Poslední kniha neúnavného prozaika Ivo Fencla, která čerstvě vyšla v nakladatelství Periskop, je pohádková pocta Jaroslavu Foglarovi a dle slov autora trval její vznik celé roky a byl velmi zapeklitý. Proto tentokrát nechme samotného autora, aby nám o knize prozradil víc...

Často vám nějaká knížka vyraší pod prsty úplně záhadně a někdy to přesto trvá desetiletí. Už jen matně si vzpomínám, že v základě mé knihy o ježku v kleci tkví dobrodružné vyprávění pro sousedčina mladého vnuka Pavla. To jsem ho nejspíš jako obyčejně vzal na "výpravu" po okolí Starého Plzence, nejspíš do svahů pod rotundou. Už je to dávno, ale děti různé autory k příběhům inspirovaly dozajista vždycky. V tom směru mám jen zrovna trochu smůlu, synovi už dvaadvacet a už pár jen dní, bude bakalářem ČVUT v Praze. Ne že bych mu dál občas nevyprávěl, ba nepředčítal, nicméně už je to krapet o něčem jiném.

Ale k ježkům. Na rozdíl od bezpočtu vyprávění, která se mi navždy ztratila éteru, když jsem je improvizovaně pronesl, to s ježky jsem kupodivu dodatečně zaznamenal (stálo mi za to) a vždy po pár letech je opět přepsal, přičemž jsem příběh pokaždé proložil další motivickou vrstvou.

K Pavlíkovi jsem se ale měl chovat jinak a líp; choval jsem se hůř, než se Jaroslav Foglar chovával k některým chlapcům svých Hochů od Bobří řeky. Snad teď přeháním, ale sotva se ocitl v pubertě, přestal jsem se o jeho - už nedětský - svět zajímat, a věnoval se nově synovci, posléze synovi. To jim jsem vyprávěl, četl, a i na matčin popud jsem Pavla "vytěsnil". On se zatím v baráčku vedle nás oženil a opět rozvedl, ale rod ho pak připravil o bydlení... a on se zabil. V Plzni na Borech vypadl z bytu své sestry v panelovém domě, což interpretují jako náhodu či dokonce opilost, osobně však tuším své a trápí mě to.

Byl jsem - v jeho ještě nezabaveném a neprodaném domku v Plzenci - sám svědkem Pavlova "rozmarného" překulení se z pryčny a přes rám okna, ač ten rám ležel sotva dva metry nad vnějším chodníkem.

Ale ten příběh má další a ještě další, nesčetné inspirační zdroje, třeba i v mém příteli Honzovi Prokopovi a jeho ženě Janě, rozené Škardové (už jsou dnes rozvedeni).

A zrovna tak v Ivanovi a Ivaně, jiném to manželském páru, který mě v mládí pár let fascinoval (už se taky rozvedli); a kdybych s těmi dvojicemi uměl ve svých časech navázat kontakt, udržet vztahy? Inu, svůj příběh (ve kterém předčítají synům) bych sotva kdy napsal. Nenašel bych impulz, dost bolesti, motivaci. Ale reálné vztahy zevšedněly a i můj vztah s nimi by třeba zašel, zatímco kniha zůstane. O čem je?

Kniha Jsem živý. Podepsán Ježek v kleci (Periskop, 2021, ISBN 978-80-87077-57-3) vypráví mimo jiné tohle. Byly tři dvanáctileté děti v srdci džungle a džungle sama byla srdce pohádkové knihy. Táta Jakub ji zrovna čte před spaním dvěma synům, maminku Joriku už to unavilo. Jakub a Jorika (i jejich předlohy Jakub Pašek a Radka Betlachová se, proklatě, vlastně dávno rozešly) jsou, a to je zajímavý prvek systému té knihy, zralou verzí dětí ze čteného příběhu. Tedy dvou z těch dětí. Tyto děti si říkají Sandy, Marvin a Jorika a vypátrají prastaré město v pralese. Eryx. Snad od věků se tam schyluje ke střetnutí bytostí podobných čolků s bytostmi připomínajícími dikobrazy. To město má půvabnou panovnicí Bankerang, která je zároveň už dospělým, zralým vtělením nevinné panny, kterou Jorika ztratila v dětství a po které se jí více či méně vědomě stýská.

Bankerang "uhrane" majitelku pannny Joriku a obě dámy pak spolu Eryxu vládnou.

Jenže zralá z nich se právem bojí příchodu Joričiných kamarádů Sandyho a Marvina. Příchodu Joričiných zachránců.

Marvin přitom vyrazil do džungle zachraňovat mámu, ale... Nevědomě se přeorientovává na Joriku. A Sandy, ten míval - celé dětství - sen o dikobrazovi. Když se pak octnou kluci (každý zvlášť a na jiném místě) v Eryxu, dojde právě i k zhmotnění oné snové vidiny. A co víc, Sandy, jak se odhaluje, figuruje ve zdejších legendách jako jakýsi "kluk s blatouchem", hoch předurčený rozhodnout "válku s havětí".

Dále se lze ptát: "Jsou tu snad takzvaní čolci metaforou pudové stránky dospívání?

A za druhé: stane se ústřední dikobraz Foglarovi nevědomým vnuknutím i předobrazem ježka v kleci?

Uvidíme! Ale veliká klec po staletí čeká na "svého" ježka i naše hrdiny vysoko nad Eryxem jako součást špičky ústřední věže paláce. A Jaroslav Foglar? Přiznejme, že o pohádkové existenci národa ježků neměl ponětí.

I co? Ani my přece netušíme, odkud se uvnitř nás rodí nápady a odkud nám přicházejí vnuknutí.

P. S.

Příběh má i další vrstvy. Už dospělá verze Joriky se - u biografu v Plzni - potká s autorem (doma zrovna předčítané) knihy. Zajdou na její filmovou adaptaci zrovna v momentě, kdy Jakub doma (ještě pořád) poctivě čte. Jorika a spisovatel teď paralelně sledují takřka totéž na plátně a vtip je v tom, že tři děti v džungli svedou spolupracovat podstatně méně žárlivě než tři dospělí v realitě.

Ivo Fencl

Kniha vydalo nakladatelství Periskop v roce 2021.