Václav Gruber vydal nový román Poslední zhasne

Spisovateli Václavu Gruberovi vyšel minulý měsíc nový román - krimithriller s tajuplným názvem Poslední zhasne.

Ukázka:

"My jsme fakt na břehu Tichého oceánu," vydechla Sabina, stiskla Adamovu ruku a pak ji pustila. Vzápětí shodila boty, ponožky i džíny. Jen v tričku a kalhotkách se rozběhla. "Pojď taky," otočila se k Adamovi, když stála po kolena ve vodě.

Svlékl se stejně jako ona a několika kroky k ní došel. Jak stála ve vodě a příbojové vlny jí smáčely stehna, vypadala skoro až dětsky. Na rozdíl od prohřátého písku na břehu byla voda chladná. Naštěstí nemusíme nikam plavat. Vzal ji kolem ramen a zlehka přitiskl k sobě.

Zvedla k němu obličej a usmála se. "My jsme opravdu na druhém konci světa. Sem na nás nemůžou."

Neodpověděl, jen ji k sobě přitiskl trochu pevněji. Stejně jako ona dobře věděl, že můžou.

***

Na planině před pevností Sacsayhuaman se shromáždily tisíce lidí. Kapitán Rochetti si uvědomil, že toto zvláštní místo dnes zase po staletích slouží původnímu účelu. "Jak to vypadá u Ďáblovy kazatelny?" zeptal se vedle stojícího Peruánce.

"Klid, nic se tam neděje. Naše muže jsem nechal vystřídat v šest hodin ráno."

Kapitán přikývl. "Kdy se vám ta hlídka naposled ohlásila?"

"Má příkaz ozvat se, když uvidí nebo uslyší něco podezřelého."

"Oni se nemají hlásit se pravidelně?"

"Ne. Kdyby se něco stalo..."

Rochetti se zamračil. "Zavolejte je. Hned."

Policista pokrčil rameny a přiložil k ústům vysílačku. Něco do ní rychle říkal. Chvíli poslouchal a pak znovu, to už o něco nervózněji.

Rochetti rozuměl dost na to, aby pochopil, že hlídka u Ďáblovy kazatelny neodpovídá. Nic se neděje, jen porucha vysílačky, nebo místní policajt usnul, nebo se vydal do džungle na motýly... "Victore," obrátil se na poručíka Gassmana, který stál s Adamem opodál.

"Ano?"

"Hlídka u skály se neozývá, běžte se tam podívat."

Afričan ležel na břiše. Puklinou ve skalním lemu balkonku měl výhled na pevnost Sacsayhuaman. Tisíc dvě stě metrů. Je to hodně, ale už střílel z větší vzdálenosti. Vyšplhal sem už včera brzy ráno. Dávno před tím, než přišel Rochetti a ostatní. Dole nezůstaly žádné stopy. Po včerejším výstupu nechal ve skále jen jeden závěs, slanění tak bude bleskové. Během několika vteřin bude u paty skály, během několika minut zmizí v džungli. Průvodci už na něj čekají. Cesta pralesem, pak malým letadlem do Kolumbie... Teď ležel bez pohybu na břiše, veškerá jeho výbava, včetně pušky byla skryta spolu s ním pod šedou maskovací fólií, zčásti zatíženou kameny. I z vrtulníku byl v této chvíli neviditelný.

Adam s Gassmanem zastavili na stejném místě jako včera. Rychle prošli pěšinou mezi stromy ke skále. Oba peruánští policisté seděli ve stínu tak, aby měli v zorném úhlu skálu i přístupovou cestu.

"Co se děje?" zeptal se poručík Gassman, když došli až k nim.

"Všechno OK, seňore, klid, ticho."

"Proč jste se neozvali?"

"Por favor?"

"Proč jste neodpovídali na volání?"

"Volání, seňore?"

"Váš velitel vás volal vysílačkou," Gassman zvedl svoji vysílačku.

Policista konečně pochopil, co po něm poručík chce. Sáhl k opasku pro vysílačku, stiskl tlačítko a vzápětí něco nesrozumitelně zabrebentil. Pak znovu. Pak rozhodil rukama a s nevinným úsměvem zvedl obličej ke Gassmanovi. "Nefunguje. Asi baterie."

Poručík Gassman nevěřícně zavrtěl hlavou a znovu zvedl svoji vysílačku.

Vrah nahoře na skále poslouchal, co si ti dole povídají. Vidět je nemohl, ale podle hovoru jsou tam teď minimálně tři. Ten nový nepřijel sám, takže nejméně čtyři. To je dost. Ale ti, co přijeli zkontrolovat hlídku, zase odjedou. Takže není třeba měnit plán. V dálce na pláni před pevností už všichni čekají. I důstojník, který přijel na kontrolu, se tam určitě vrátí.

Kolona aut s policejním doprovodem vyjela z pevnosti Qorikancha. Po obou stranách klikaté cesty Cuzcem ji vítaly davy.

V kopcích nad městem u skalní jehly v džungli poručík Gassman znovu promluvil do vysílačky: "Ti dva u skály jsou v pořádku. Nejspíš vybitá baterie. Nevšimli si ... Jo, v tropech se to stává... Je tu klid, nic..."

"Jestli je tam všechno v pořádku, vraťte se. A nechte jim tam svoji vysílačku..."

Gassman ukončil spojení. "Máme se vrátit," řekl Adamovi. Pomalu přejel pohledem po skalní jehle. Její vrcholek už byl ozářený ranním sluncem. Z té skalní římsy bude asi opravdu pěkný rozhled. Kolem dokola zelené moře džungle a v dálce stará pevnost Inků. Tahle skála možná dřív měla nějaký smysl. Určitě měla nějaký smysl, u starých Inků mělo všechno svoji funkci. Možnost optického kontaktu mezi pevností a širokou římsou na vrcholku jehly by přece byla škoda nevyužít... Najednou měl Gassman pocit, že zahlédl malý záblesk. Jako by se v šikmých paprscích dopoledního slunce něco zalesklo. "Dalekohled," obrátil se na hlídku.

Jeden z policistů mu podal triedr.

Gassman zaostřil přístroj na vrcholek skály. Pomalu a systematicky prohlížel výčnělky, pukliny, záhyby...

Vrah dolů na Gassmana a ostatní neviděl. Slyšel ale všechno. Dovedl si velice přesně představit, co se teď na úpatí skály děje.

Když se člověk dívá dalekohledem na krátkou vzdálenost, je třeba pořád doostřovat. Gassman měl pocit, že má okraj skalního balkonku na dosah ruky. Tam někde těsně nad tou hranou vlevo se před okamžikem něco zatřpytilo. A najednou to viděl. Rozbušilo se mu srdce. Když už si toho jednou všiml, bylo to zřetelné. Klínek ve štěrbině, na něm zavěšená karabina. Obojí nové. Chuchvalec mechu, kterým Afričan po obtížném výstupu včera ráno kotvu zamaskoval, vlivem změny vlhkosti vzduchu v noci nasál trochu vody, změnil těžiště a spadl. Poručík Gassman měl před očima důkaz, že na jehlu vylézt lze..